Na poprvé, v létě 2002, to nevyšlo. V létě před 15 lety se Prahou prohnala velká voda a uvrhla město na chvíli do chaosu. V lednu měla kráska na zrádné Vltavě to nejhorší za sebou, zaskočená a posílená zároveň, odhodlaná dostat se z té šlamastiky se ctí, a nakonec jí možná i využít pro něco nového a lepšího. Jedna z mých prvních procházek vedla na Karlův most. U sochy Jana Nepomuckého jsem si přála, aby se moje sny, nebo spíše plány spojené s Prahou, naplnily. Jak jsme si byly podobné v lednu 2003, kdy jsem přijela se skupinou sportovců, mých kamarádů do Prahy. Taky odhodlaná ze všech těch změn, které se prohnaly Moldávií pro rozpadu onoho socialistického superstátu, a které v mé mysli zahnízdily pokušení uniknout té plíživé negativní diskriminaci a ostrakizaci nás, kteří jsme měli blíž ke kultuře a jazyku najednou nestátotvornému, vykřesat pro mne něco nového, svobodnějšího, perspektivnějšího. Přemýšlím, po kom mám tu odhodlanost a vytrvalost jít si za svým, vypěstovala jsem si to sportem v mládí nebo po mé mamince, která celý život pracovala jako záchranářka, inspirovala mne, jak dělat rázná rozhodnutí a stát si na nimi. Začátky v cizí zemi nejsou nikdy lehké, jakkoliv oplýváte přesvědčením, že to zvládnete. Úsměvnost učebnicových znalostí češtiny vis-a-vis rozkošatění mluvené češtiny, práce, jaká se právě nabízí, pomalé budování si zázemí a vztahů k lidem a městu. Myslím, že píle a slušnost dláždí cestu k cíli. Dnes jsem českou občankou, i s pomocí Poradny pro integraci se mi podařilo všechna ta „správní“ úskalí překonat. S manželem vychováváme dceru a plánujeme její i naši budoucnost. I kvůli naší dceři jsem ráda, že jsem se v lednu 2003 rozhodla správně, že jsem si šla za svým. Dnes jsem hrdá, že jsem to zvládla vlastními silami a svoje plány uskutečnila.
