Byl mi zadán ten nejaktuálnější úkol, úkol bezostyšné a samolibé sebeprezentace, což by měla být hračka pro mladého, na vlastní pěst konajícího Influencera, jakým bych měl být, ale nejsem, a tak celý upocený a bez nápadu sahám po tom nejbližším, ačkoli právě to se už celé roky snažím v takových chvílích nedělat. Uvědomuji si, že mám být jedním z „humans of Prague“, se kterými se kdysi špatně zacházelo, člověkem krásně nafoceným, ale bolestně nepochopeným, a tudíž mám k podobným záležitostem mimořádnou nedůvěru. Jako někdo, kdo kategoricky zůstával mimo závratné lákadlo „sociálního“, jak se dnes lichotivě říká tomu, když s ostatními mluvíme čistě v monolozích, nevím, jak má tenhle portrét vypadat, jak mám být vyobrazen, co mám předvádět atd. Běda.
Mám předvést, jak celý uřícený tluču do činelů, jak přešlapuju u přítelkyně na chatě, kde mi nic nepatří a kde neumím nic spravit, ale kde miluju vše až do posledního stébla trávy, jak plavu 100 metrů pozadu za Markem v mrazivé Vltavě? Nebo nějakou jinou nesporně nesmyslnou činnost, pro kterou stojí za to žít v mém případě, ale nemusí to tak platit pro tebe nebo možná-to-tak-nakonec-bude-i-tvém-případě-představ-si-to! Pokud bych měl být upřímný, nejspíš bych se měl ukázat s nějakými „knihami, které umím přečíst, ale nerozumím jim“, jak hlásala jedna chytrá instalace, kterou jsem tuhle viděl z okna tramvaje na Palackého náměstí, nebo třeba jak stojím, celý v černém, a objímám své vinyly Catharsis, které jsem si přivezl z domova, nebo jak důležitě předvádím svoje blbé tetování jako pankáč ve středních letech, kterým tak nějak pořád ještě jsem? Ale z toho všeho jsem taky unavený: kritická teorie nebo naštvaná hudba ve světě ryzí, bezduché pozitivity, “smísení všeho se vším”, jako bych byl klaunem pohodlně usazeným ve svém křesle v Misantropiu od S.d.Ch, kterému náhodou taky vyhovuje konejšivá totality partnerčiny chalupy a který je nedůvěřivý prakticky ke všemu ostatnímu, nejsou utrácením času per se, jsou jen časově náročné, jak to dnes veledůležitě říkají všichni ti sotva střední manažeři. Už roky čučím do Jo Nesba a piju víc a víc.
Asi před pěti lety jsem vyhodil většinu svého majetku do velké zelené popelnice, schoval různé sbírky po kamarádech, rozprodal nebo se zbavil nástrojů, rozvlekle se rozloučil s těmi až příliš mnoha kamarády, které jsem kdysi měl, a přestěhoval se do Prahy. Žádný studijní program nebo tak, nic, co bych si mohl dát do CV, žádná příslovečná babička, která by na mě čekala s panáky domácí pálenky na Jižní Moravě, žádný nápad, málo peněz, bez víza, bezděky. Nikdo z mých kamarádů nic podobného nikdy nepodnikl, jenom pár abstraktních hrdinů, jeden z nich, jehož slova mám stále na paměti, nazval Ameriku už ve třicátých letech, tedy desítky let před Reaganem, „rakovinou“, s jejím švédským stolem prostřeným hrdlořezskou ekonomikou a sociální existencí typu každý sám za sebe, buď jsi s námi, nebo proti nám, s permanentními vítězi a poraženými dělícími se podle místa narození a barvy kůže a dalšími velkolepými ranami osudu (nepoužiju tady ono obávané slovo na T), tentýž přirozený svět, který je teď tak uboze, nicméně přesně ztělesněn tyčícím se neskutečným memem zvaným „Trump“, na jehož účet všichni tak rádi vtipkují. Všem nám je z ní zle.
Chtěl jsem lepší život. Štěstí bylo volitelné, téměř neviditelné, v zadní řadě divadla mých (naprosto nepodložených) očekávání. Musel jsem myslet na svou dávnou partnerku a její „nezcizitelné právo“ na mateřskou dovolenou namísto jejího neoficiálního práva na očekávaný soucit kteréhokoli z prezidentů, když pak její dítě během vyučování někdo jen tak bezdůvodně zastřelí. Když se něco vymyká chápání, dá se to popsat slovy SANDY HOOK. Myslel jsem na právo jejího dítěte na bezplatné univerzitní vzdělání, na to zlomit si kotník při lyžování a podobně (nudné formality). A myslel jsem taky na sebe, byť třeba jenom v závorkách. 13 let v kuse na brigádě bez konce na obzoru, v hlavě nekončící vztek, ano, tohle člověka nakonec zabije, po dlouhých letech vzteklého ressentimentu. Ale něco jsem četl. Věděl jsem, co se děje vně onoho jedinečného vesmíru coulů a galonů, systémové chudoby, skutečné negramotnosti, naučeného přehlížení všech a všeho jiného, neúnavného čtenářstva Ayn Randové, obhájců zbraní a jiné ostudné logiky a „efektu prokapávání“ mocenských struktur. Vyrostl jsem na Rockym. Musel jsem se snažit.
Takže jsem, abych tak řekl, nějak vkapal do života v Evropské unii. Nepřijel jsem uštvaný, vyčerpaný, ani prosycený slanou vodou a prachem. Přijel jsem s kufrem plným knih a hned první večer jsem vstoupil do bytu se skutečnými dveřmi. Tohle nikdy nezapomenu. Ostatní, kteří se tu v posledních evropských letech zabydleli, přijeli za jiných podmínek, a už se pomalu vytrácejí z pozornosti „sociálna“, a tudíž z reality. Každý den zůstávám vděčný nádherné české zemi, hlavně o víkendech a během toho, čemu Evropani říkají „prázdniny“, a my zase, pokud to nezapomene odlišit, „léto“. Znám jména většiny kopců ve Středohoří, dokonce umím vyslovit „Středohoří“ na jeden zátah. Miluju to tady. Tu škálu. Jazyk. Ze Vsetína do Helu a zase zpátky. Miluju tuhle nepopsatelnou „českou pohodu“, kterou se stále učím aplikovat jako oční kapky. Celý můj zdejší příběh stojí na štěstí a lásce – což je jenom štěstí v pomalém pohybu – a na jednom vážném rozhodnutí. Ale nic se neděje jen tak. Sýr.
/
Asked to fulfill the most contemporary of tasks – shamelessly self-present/congratulate– something less than a nothing for the Young Self-starting Influencer I ought to be but am not, I am left clammy and uninspired, grasping at whatever’s closest in exactly the way I have built myself up all these years not to do in precisely such moments. Keeping in mind that I am a once misused Human of Prague, sorely misunderstood but in any case beautifully photographed, I am extra suspicious in such matters. As someone who has categorically stayed away from the vertiginous grease-trap of “The Social,” as talking to others in pure monologue is now often flattered by being called, I don’t know what this portrait should portray, even where to shoot the photo, what I should be doing, etc. Alas.
Red-faced and fuming under tremulous cymbals, pacing around at my girlfriend’s cottage house where I own and can fix nothing but love every blade of grass, 100 meters lagging behind Marek in the frigid Vltava? Perhaps some other arguably pointless activity that makes life worth living for me but not for you or-maybe-for-you-too-even-in-the-end-imagine-that-! For honesty’s sake, best would be me next to some “books [I] can read but not understand” like that clever installation I saw the other day from the tram window at Palackého náměstí said, or maybe standing, black-clad, hugging my Catharsis vinyls I hijacked from home and proffering my stupid tattoos front and center like the middle-aged punk I only sort of still am? But I’m tired of all of this too: critical theory or angry music in a world of pure, mindless positivity, “everything mixed with everything” like S.d.Ch’s very comfortably seated clown who also just happens to appreciate the comforting totality of his partner’s cottage and distrust practically everything else rightly puts it in Misantropium, is not a waste of time per se, but just Time–Consuming as all the not-even-middle managers preen about saying nowadays. And it is. I don’t know anymore. I’ve been eyeballing Jo Nesbo from a distance for years already, I drink more and more.
About five years ago I threw most of my belongings in one big green trash can, stowed away my different collections with friends, sold off or abandoned my instruments, had prolonged, pathetic goodbyes with the too many friends I once had, and moved to Prague. No study program, nothing for my CV, no proverbial granny waiting with shots of homemade liquor in South Moravia, no idea, not enough money, no visa, no wonder. No friends of mine had ever done such a thing, only a few abstract heroes , one I keep in mind at all times who famously called, already in the 1930s, decades before Reagan, America and its cutthroat, war-like every man for himself you’re either with us or against us gauntlet-smorgasbord of economic and social existence with all its permanent winners and losers sorted by birthplace and skin-color and other grandiose vicissitudes of being ruined (I won’t use the dreaded C word), the same lifeworld now so abjectly but precisely embodied in the toweringly irreal meme called “Trump” so fun for all to bandy about, a “cancer.” How sick it’s made all of us.
I wanted a better life. Happiness was optional, nearly invisible in the back row of my theater of (completely unfounded) expectations. I kept thinking about my one-day partner and her “inalienable right” to maternity leave instead of her unofficial right to whichever president’s expectant sympathy when said kid is, you know, shot with a gun in the middle of the school day for no reason. Some things are just too much spelled differently reads SANDY HOOK. I thought of his or her right to a free university education, to break an ankle skiing, things along those lines (boring technicalities). And I thought of myself too, if only in parentheses. Brigada for 13 years straight with no end in sight while your mind rages on infinitely, well, this kills one eventually after long years of being generally rabid with ressentiment. But I had read things. I knew what was going on outside the singular universe of inches and gallons, systemic poverty, really-existing illiteracy, studied ignorance of all and everything else, unflagging Ayn Rand readership, gun apologists and other unconscionable logics and “trickle-down” power structures. I grew up watching Rocky. I had to try.
So, I somehow trickled up to a life in the European Union, so to speak. I did not arrive hunted-down, exhausted, and drenched in salt-water or dust. I arrived with a suitcase full of books and went to a flat with a real door on my first night. I never forget this; the others around me who’ve made this place their home in the last few European years, having arrived so differently, already fading from view in The Social and thus reality. The gorgeous Czech lands keep me grateful every day, especially on the weekends and on what the Europeans call “holidays” and we call, if we remember to differentiate at all, “summer.” I know most of the names of the hilltops of Středohoří , I can even say “Středohoří” in one go. I love it here. The scale. The language. From Vsetín to Hel and back again. I love this ineffable česká pohoda I am still learning how to apply to myself like so many eye-drops. My story here is one entirely founded on luck and love –which is just luck in very slow motion – and one solemn decision. But nothing goes without saying. Cheese.
