Petrův Hrad? Dva dny o vodě v Petrohladě? Či s láskou putovat ke sto věžím… Není fantaskní být na poprvé na škole, kde vás učí, jak ovládnout prostor a atmosféru výtvarnem?
Najednou bez lásky, která zůstala doma, v novém světe, v tomto věžičkovo – vežičkatém, třpytícím se, v mžiku temném městě, kde je všechno možné i pro někoho bez měšců. Belgická múza byla mým médiem pro vplutí do světa umělců potulujících se mezi břehy Vltavy. Člověk z venčí do malostranských a novoměstských propletených uměleckých prstenců a obručí nesnadno proniká. Eva. Napiš určitě o Evě z Poradny, pomohla mi s prvními výstavami, na vernisáži v galerii Vyšehrad se tančilo dloooouho do noci.
Někdy je to hra s ohněm, jindy zpodobňování věcí konečných, doteky vody, barvy a život. A jak živá ta hra je! Tu bezprostřední energii nic nenahradí. Každý musí být na tom místě v tom čase, ne jindy a ne jinde.
Hra je zrcadlo světa kolem nás. Inspirace je všude kolem: děti jako loutky, loutky jako děti. Jsou často kolem mne. Vlastní i cizí. Vykřešeš je zdánlivě z ničeho, dáš jim prostor a zavedou tě do světů, o kterých si netušil. Bezbřehá fantazie je naše p(oj)ítko.
Ve čtyřech letech jsem věděla, že budu výtvarnice. Jsem výtvarnice. Hrající si výtvarnice.
